Den první, 21. května

Sraz jsme měli ve 7:45 na hlavním vlakovém nádraží v Děčíně. Původně nás mělo jet 35, ale Dan Gubanič onemocněl, a tak nás vyrazilo o jednoho méně. Každý z nás měl před odjezdem odevzdat bezinfekčnost, ale máme sklerózu, a někdo proto musel ještě na nádraží vyplňovat náhradní formulář. Jako doprovod s námi jel pan učitel Šram, paní učitelky Frýdková a Kurišová. Rychlíkem jsme se dopravili do Prahy. Tady jsme měli hodinu čas, než jel rychlík do Tábora. V Táboře jsme měli přestoupit na osobní vlak do Písku, ale na trati byla výluka, a do Milevska jsme jeli autobusem. Odsud do Písku nám vezl motorák. Před píseckým nádražím čekal už autobus, který nás odvezl přímo do Štědronína. Bydleli jsme v chatičkách přímo na břehu Orlíka. Všichni jsme se ten de těšili na večeři. Po ní jsme se rozdělili do týmů. Vzniklo družstvo Sporťáků s kapitánem Tomášem Kučerou, Respecti měli kapitánku Petru Petlánovou, Draci Honzu Šikla a  v čele Devilish stála Katka Sabó. Dostali jsme zadání prvních úkolů do týmové soutěže. (L. Zíková)

Den druhý, 22. května

Čekala nás první snídaně (na naši skupinu vyšel čas 8:40). Po ní mělo následovat sportovní klání týmů na hřišti. Bylo ale horko, a tak se soutěže přesunuly k bazénu. Všichni jsme se dosyta vymáchali, a pak každý z týmů vybral tři zástupce pro plaveckou štafetu. Jednotlivým týmům se měřil čas. Výkony byly ohodnoceny body do týmové soutěže. Nejúspěšnější tým získal 4 body. Poslední 1 bod.
S odpoledním programem zamávalo počasí. Původně jsme měli jít na Zvíkov, přišla ale bouřka a celé odpoledne pršelo. Dostali jsme zadání dalších úkolů do týmové soutěže. Mimo jiné jsme sestavovali básničku obsahující 10 zadaných slov. Třeba operátor, utonout, pikantní, vynikající a jiné skvosty češtiny. Po večeři část z nás šla plavat, část kluků hrála fotbal, někdo si lámal hlavu nad úkoly. (K. Faltová)

Den třetí, 23. května

Vstali jsme v osm hodin. Některým se moc nechtělo. Po snídani jsme se zase věnovali sportu, tentokrát nás čekal turnaj vybíjené. Když jsme snědli knedlík, maso, zelí, ani jsme moc neodpočívali a vydali jsme se pěšky na Zvíkov. Vzdálený asi čtyři kilometry. Protože ale někteří z nás nemohli cestou odolat nákupní horečce, byli jsme na Zvíkově poslední skupina ten den. Zavírali ve čtyři. Učitelé nám ale domluvili, že na nás počkala prodavačka v obchůdku se suvenýry a občerstvením, a proto jsme nemuseli umřít žízní, koupili jsme si něco na zub a nějaký ten pohled, abychom napsali domů.
Po večeři na nás čekaly už další úkoly, které tentokrát prověřovaly, jak jsme byli na Zvíkově pozorní. Ale kdo si má pamatovat, který rod v 19. století Zvíkov přestavěl, nebo co se skrývalo na plánku pod číslem 5? (H. Svejkovská) 

Den čtvrtý, 24. května

Zase bylo vedro, a tak jsme zamířili znovu k bazénu. Tentokrát závodili smíšené štafety chodců a plavců. Chodec šel ve vodě po dně bazénu. Další body do týmové soutěže jsme mohli získat při plavání pod vodou bez nádechu na co nejdelší vzdálenost. Tady mezi sebou soupeřili hlavně Tomáš Kučera ze Sporťáků a Dominik Galčan z Respectů. Po obědě nás vedro trochu zmohlo, kdo měl sílu, šel se koupat a slunit. Někdo vymýšlel řešení dalších úkolů. Kluci hráli nohejbal. Před večeří nás čekala další soutěž. Dvojice z jednoho družstva si házely syrovým vejcem. O vítězi rozhodovala největší vzdálenost a nerozbité vejce. Vyhráli Respecti. Na večer jsme plánovali táborák. Buřty donesla paní učitelka Frýdková ze Zvíkovského Podhradí. Bohužel stejný nápad měly i všechny skupiny, které bydlely v budovách. My jsme se k ohni dostali až skoro v jedenáct hodin. Role baviče se ujal Ondra Čerňák. (E. Zygulová)

Den pátý, 25. května

Dnes nás čeká cesta domů. Po snídani jsme si dobalili a uklidili v chatkách. Odevzdali jsme poslední úlohy do soutěže týmů. Body bylo možné získat také za dobrý skutek a ztratit za průšvih.  Každý z nás dostal balík s jídlem na cestu, ale nejvíce jsme se těšili na vyhlášení výsledků týmové soutěže. Čekaly na nás sladké ceny. I na ty poslední. První byli Respecti, druzí Sporťáci, třetí Devilish a poslední Draci.
V půl jedenácté na nás už čekal autobus a odvezl nás tentokrát rovnou do Milevska. Tady jsme nasedli do dalšího autobusu nahrazujícího vlak do Tábora. Pak jsme dojeli rychlíkem na pražské hlavní nádraží, museli jsme přejít na Masarykovo nádraží a odsud nás už vlak dovezl do Děčína, kde na nás čekali rodiče.