Než jsme
se vydali do Národního divadla,
zjistili jsme si o něm alespoň pár základních informací. Základní kámen
byl
položen v roce 1868. Vlastně jich je více z různých míst
Čech, dodnes
jsou k vidění ve sklepních prostorách historické budovy. Někteří
z nás si je i náhodou prohlédli, když o přestávce zbloudili při
hledání
WC.
K výzdobě
Národního divadla přispěli
nejlepší umělci té doby. Obdivovali jsme tak díla Alšova, Ženíškova, a
pokud
jsme nepřišli do hlediště na poslední chvíli i Hynaisovu oponu. Divadlo
se
otevíralo nadvakrát. V roce 1881 krátce po slavnostní premiéře
vyhořelo a
znovu bylo postaveno z peněz celonárodní sbírku už za dva roky. My
jsme se
sem vypravili na představení Rostandova Cyrana z Bergeracu.
Je
sobota 20. října, blíží se čtvrtá hodina,
účastníci zájezdu se scházejí na verneřickém náměstí. Polovinu tvoří
žáci,
druhou pak zaměstnanci školy. Všem to moc sluší. Ve čtyři hodiny
nastupujeme do
autobusu a cesta může začít. Vše probíhá v klidu a v pořádku
jsme
dorazili do Prahy. Měli jsme hodinu a půl na to, abychom si trochu
prohlédli
Prahu a dorazili k divadlu. Všichni dorazili. Seděli jsme až na
druhé
galerii, a tak si někteří půjčili divadelní kukátko. Obsadili jsme svá
místa a
čekali na začátek přestavení. Bohužel jsme seděli opravdu daleko a
některé
herce jsme poznávali zprvu jen podle hlasu. Někoho představení nadchlo,
jiní se
nudili a špitali si.
Po
představení jsme se všichni vydali zpět
k autobusu. Tomáš Kučera zjevně neměl pohodlné boty, a proto se
rozhodl
k autobusu dojít bez nich (nesl je v ruce). J Návštěva
divadla a cesta noční Prahou
nás velmi zmohla, tak jsme si na zpáteční cestě schrupli (až na
výjimky). Do
Verneřic jsme dorazili kolem půlnoci. Kromě puchýřů nedošlo
k žádným
zraněním. Pouze Tereza Baldinusová se podpatkem zabodla mezi dlažební
kostky a
přetrhla si pásky u bot a podpatky dalších dvou žákyň se rozhodly, že
se oddělí
od bot, ke kterým dříve patřily.
(Nikola
Procházková – Dáša Pavlíková)